Vážení dárci, slovy se těžko dá popsat, jak si neskutečně moc, s obrovskou pokorou, vážím Vaši pomoci. Nikdy jsem nikoho nežádala o pomoc, nechtěla jsem nikoho mými starostmi obtěžovat. Snažila jsem se všechno si obstarat svépomocí. Ale v případě nemoci mého syna, která si vyžaduje nákladnou léčbu, to jinak nejde. Syn, Matyáš, je velmi chytrý, ale jeho tělo ho nechce poslouchat. Ještě v šesti letech neudrží balanc, tudíž nedokáže pořádně sedět, stát a ani chodit. K tomu všemu má křečovité zejména nožky, takže si stoupá na špičky. Intenzivní rehabilitace, kterou jste nám zaplatili, má pro Matyáše obrovský význam. Je to terapie, kde se plné čtyři hodiny věnuji jeho tělu a vše má svoji posloupnost. Nejdříve se svalová hmota nahřeje a potom protáhne, následuje posilování. Logické. Ale v běžných lázních toto vše není proveditelné z časových důvodů. Myslela jsem, že dělám pro Matyáše maximum, když jsem s ním jezdila i 2x ročně do Jánských lázní. Kde mu byl 2x aplikován botulotoxin, aby mu křeče povolily a mohlo se s nimi lépe rehabilitovat. Jenže po druhé aplikaci, byl jeho stav bez znatelného efektu. Všechno bylo hrazené zdravotní pojišťovnou, nemusela jsem se o nic starat, nikoho o nic prosit. Bylo to samozřejmé. Jen jsem se sama sebe ptala: „Co mám ještě udělat, aby se Matyáš úplně uzdravil a začal chodit?“
V lázních jsem slyšela přecedit mezi zuby jednu maminku holčičky, která je zdravotně na tom
podobně jako Matyáš i ve stejném věku, že jezdili na intenzivní rehabilitaci do Prahy. Začala jsem po
tom pátrat. Na internetu dohledala všechny potřebné informace. Sice začal neskutečný maraton, ale
po každé intenzivní rehabilitaci jsou vidět opravdu pokroky. Lepší udržení rovnováhy, zpevnění zad.
Celkové protažení všech svalů, tudíž lepší držení těla. Na levou nožku si dokáže došlápnout na celé
chodidlo a udrží na ní krátkou chvíli balanc. Jelikož jsem byla v AXONu proškolena jak s Matyášem
dále pokračovat ve cvičení i doma, má ten pobyt pro nás obrovský význam i po skončení rehabilitace
na klinice. Nyní si Matyáš na chvilku sedne i s nohami nataženými dopředu. Další posun je v tom, že
doma chodíme s tříbodovými hůlkami. S chodítkem už si je natolik jistý, že chodí rychle, ale technika
chůze potom vázne. Zaměřili jsme se na kvalitu a ne na kvantitu. Už dokáže zkoordinovat pohyb hůlka – noha. Před nástupem na kliniku, mu to ještě nešlo. Paní dr. z neurologie, kde pravidelně jezdíme na kontroly, si povšimla, že má Matyáš vypracované stehenní svaly, které byly před tím velmi ochablé. Nedokázal zvednout nohu tak, aby udělal krok.
Čekala jsem sice zázrak, že bude Matyáš po skončení rehabilitace chodit, ten se nekonal, ale i tak je vidět obrovský posun dopředu a další zlepšení jeho kvality života. Jezdíme trénovat s Matyášem do supermarketů, obstarávat nezbytné nákupy. Matyáš s chodítkem obchází regály, prohlíží věci, co ho zajímají. Je při tom neskutečně nadšený, že si může dojít tam, kam on sám chce. Nemusí čekat, až ho tam dovezu. Má ohromnou radost, když mi uteče a schová se do nějaké uličky. Pak na mě vybafne. To jsou okamžiky, které jsou k nezaplacení, a za to Vám velice děkuji. Protože nebýt Vaši štědrosti, nemohli bychom si užívat tyto šťastné chvilky. Dětský úsměv je ten nejvzácnější dar života. Hřeje na srdci jako sluníčko. Maminka Matyáše